Napsali o nás

MF Dnes

Autor: Jana Soukupová (23. září 2010)

Jaroslav Buchta (1965), rodák z Kobylí, původně obráběč kovů a absolvent strojní průmyslovky, je dnes úspěšný vinař ve Velkých Pavlovicích, kam se přiženil. V devatenácti letech při manipulaci s domácí výbušninou přišel o obě ruce. Jako jednomu z prvních pacientů u nás mu brněnský chirurg Ladislav Bařinka provedl rozštěp paží. Takto „rozevřené“ konce pahýlů se vinař naučil skvěle používat. Se svou ženou Evou, původně spojařkou, kterou si vzal po svém úraze a v jejích sedmnácti letech, vedou dnes vlastně ve dvou lidech vinařství Buchtovi, v němž vyrábějí víno z vlastního vinohradu o čtyřech hektarech, tedy asi o 13 tisících hlavách. Od roku 2003 se tomuto podnikání věnují oba manželé naplno. Mají spolu dvě odrůstající děti, staršího syna, který pracuje v pražské Automatizaci železniční dopravy, a devatenáctiletou dceru, která ukončila vinařskou školu a dnes už pomáhá rodičům ve vinohradu.

Pomohla mu žena, doktor a víno

Na návštěvu u Jaroslava Buchty jsem si nemohla vybrat horší den. A koneckonců ani důvod. Nejenže ten den ráno šli Buchtovi prvně sklízet do vinohradu a právě se po roce pouštěli do zprovoznění celého složitého soustrojí, pomocí kterého se z přivezených hroznů lisuje vinný mošt. Navíc muselo být u strojů hbitě se otáčejícímu hospodáři jasné, že z mnoha jihomoravských vinařů jsem si vybrala právě jeho nikoliv pro kvalitu vína, i když by si to nejspíš zasloužil. Jenomže mne za ním přilákal jeho životní příběh. Tedy neštěstí mladíka ze slovácké vinařské obce, který jako mladý kluk na oslavu silvestra vyráběl podomácku petardy, které mu vybuchly v rukou. Přišel o obě. Mohlo to dopadnou hůř, ale výbuch naštěstí odstínil stůl, pod kterým Jaroslav Buchta padající petardy zachytil.

Žena a doktor

Pak měl ovšem mladý hoch i velké štěstí. Dvojité. Jednak na svoji báječnou, optimistickou a pracovitou ženu Evu, se kterou se znal ještě před úrazem a která si ho, „mrzáka“, jak ji před sňatkem odrazovali různí známí, přesto vzala. „Proč? Protože jsem ho přece měla ráda,“ vrtí Eva Buchtová dodnes hlavou nad takovou otázkou. A pak mu osud pomohl ještě dalším člověkem. Vynikajícím brněnským chirurgem Ladislavem Bařinkou. Tento ještě donedávna praktikující lékař mu totiž velmi kvalitně, za pomoci plastické chirurgie, vytvořil z pahýlů velká pohyblivá klepeta, která pacientovi vrátila zručnost. „Použitý postup je pojmenován podle německého vojenského chirurga Hermanna Krukenberga, který jej prvně použil v roce 1917. Při operaci se loketní a vřetenní kost oddělí, čímž vznikne útvar podobný klepetům, který poskytuje pacientovi dobré sevření a úchop s dostatečnou citlivostí. Původně byli cílovými pacienty vojáci zranění minou, kteří oslepli a měli těžce poškozeny obě ruce. Po operaci někteří z nich byli schopni číst Braillovo písmo,“ uvádějí internetové Zdravotnické noviny. Zásah, který německý vojenský lékař vymyslel za první světové války, neumožňoval však původně dokonalou pohyblivost obou částí nových „úchopů“. Až český chirurg Ladislav Bařinka postup hodně vylepšil, když „vychytal“ všechny jeho mouchy. „Všechna čest panu profesorovi, že se do té operace pustil. Navíc ji právě u mého muže natočil na video, kde popsal svůj postup,“ chválí práci věhlasného chirurga paní Eva. „Vždycky když jsme odjeli na dovolenou, našli jsme po svém návratu kazetu s tím videem vytaženou ze zásuvky. Takže všechny děti se na to nejspíš rády dívaly,“ usmívá se vinařka. Jaroslav Buchta zkoušel nejdřív nosit i protézy, ale vadilo mu, že v nich nemá cit, když třeba drží sklenku. Se svými rekonstruovanými „nástroji“ od pana profesora dokáže však neskutečné věci, z nichž nezasvěcenému zůstává rozum stát. Díky své šikovnosti tak péčuje o obrovský vinohrad a špičkově zpracovává jeho úrodu. „Někdo se paže nenaučí používat, protože nechce nebo se bojí, takže tento zásah pak vlastně přijde vniveč,“ zasvěcuje mne Jaroslav Buchta do problematiky lidí po podobných úrazech. „V republice je vlastně ještě jeden další člověk s podobným osudem, kterému doktor Bařinka udělal stejnou operaci. Je to Radek Rubner ze severočeského Benešova nad Ploučnicí. Ten se naučil výsledku operace opravdu perfektně využívat,“ zdůrazňuje vinař, že pevná vůle je při následném cvičení zdaleka nejdůležitější. Ale bez zákroku doktora Bařinky, který svého úspěšného pacienta dodnes navštěvuje, by se práce ve vinohradu a kolem vína opravdu nedala zvládnout.

O víně nelžeme

Vinař je od ledna až do prosince ve vinici nebo se motá kolem výroby vína. Nejdřív se za každého počasí začíná se stříháním vína. Tahle liánovitá rostlina by se jinak hnala výš a výš a vysílila by se tak, že by hrozny nebyly kvalitní. Pak se vinohrad samozřejmě okopává, hlavy se přivazují k podporám, stříká se proti plísni, škůdcům... Aby se nakonec s obavou hledělo, jaké bude počasí, nebo aby všechno neozobali špačci. Načež se konečně hrozny sklidí a začne teprve ta pravá alchymie. Výroba vinného moštu a z toho pak osobitého jihomoravského vína. „O víně hlavně nesmíte lidem lhát,“ vloží se do debaty Eva Buchtová. „Lidé mně často říkajú, proč prý jim o víně povídám tak otevřeně. Ale každému přece chutná něco jiného. A abych jim tvrdila, že modré je zelené, to nemá význam. Když lidé poznajú, že jim nelžu, pak se rádi vrací,“ usmívá se Eva Buchtová a dodává, že vinařství je nejen obživa, ale i krásný koníček už proto, že se v něm musíte ke všemu propít. „Nic si do hlavy nenalejete jako z učebnice, u vína se musíte ke všemu prochutnat, a proto toho i hodně ochutnat,“ usmívá se vinařka a přiznává, že kdyby je to s manželem nebavilo, nemohli by to dělat. Být venku za každého počasí, sbírat hrozny za hustého deště, jako když třeba v roce 2001 celý podzim propršel. A nebo jako letos, kdy byl zatím pro víno hodně špatný rok. Mnoho deště spadlo ve špatnou chvíli, přišli choroby a škůdci a teď, když hrozny postupně dozrávají, zase špačci, kteří vinici dokážou oholit, že na ní nic nezůstane. „Nejlepší zákazníci jsou takoví, kteří vidí, když kolem vinohradů, hroznů a vína něco děláme. Protože poznají, jaký to je cvrkot a co to všechno obnáší. Ti už se pak nikdy nezeptají, proč víno tolik stojí,“ usmívá se Eva Buchtová. Oba manželé se kolem vína „motají od mala“, ovšem za minulého režimu nikdo nesměl mít víc než deset či dvacet arů vinohradu, takže ve velkém se podnikat nedalo. „V každé chalupě se jsme tu ale víno uměli udělat, jenomže jen pro sebe a pro kamarády. Patoky jako ve městech v hospodách jsme však nikdy nepili,“ shodují se manželé. Oficiálně se svému vinařství věnují posledních deset let, zhruba od roku 2000, v roce 2002 odešel ze svého původního zaměstnání i Jaroslav Buchta.

Rodný kraj

Eva Buchtová pochází z Velkých Pavlovic a její muž je z nedalekého Kobylí, což je sedm kilometrů vzdálená a vinohrady rovněž obklopená vesnice. „Máme dobré známé po celé republice, však za jinými bysme ani nejezdili. Ale vždycky, když sjíždíme z D1 na D2, tak říkám: Zaplaťpámbůh, že jsme doma,“ svěřuje se paní Buchtová. „Protože tady jsou lidi opravdu jiní. Například se tady nekrade. A to tu celý den na ulici stojí auto s klíčky v zapalování. A jak říkám mému chlapovi: Buď rád, že žijeme v Pavlovicích. Bydlet v Brně, tak nemáme v čem jezdit,“ směje se ctitelka rodného Slovácka. A zamýšlí se nad tím, jestli jejich děti už nebudou jiné. „Mají všechno mnohem snazší než my, kteří jsme se nadřeli jak mezci, protože zprvu jsme neměli nic,“ uvažuje a doufá, že postupem času i dnešní děti pocítí, z čeho v tomhle kraji vyrostli, a začnou uznávat stejné hodnoty, jako mají jejich rodiče.